Kdo ví, jak dlouho ležela v naplaveném písku na mělčině té bystré řeky, která se v prudkých vlnách valila strmými břehy mezi vysokými kopci a nemilosrdně smetla všechno, co jí přišlo do cesty.

Cítila na sobě tíhu tisíců pískových zrnek,

které ji na společné cestě proudem odíraly ze všech stran,

až měla strach, že ji zcela rozdrtí a také ona se stane jedním z nich.

Měla však štěstí, protože říční koryto se náhle rozšířilo v rozlehlé údolí a ona byla spolu se svými souputníky uložena v jednom z meandrů.

Neviděla nic a obklopena vlhkou tmou snila o laskavém slunci,

rozkvetlých loukách, kde se stvoly travin kolébají ve větru,

 a o zpěvu ptáků,

kteří v ranním rozbřesku vítají nový den.

Čas ubíhal, poryvy větru, prohánějícího se nad mělčinou,

postupně odnášely vrstvy písku, aby jej roztrousily po kraji.

Malá ulita, lehčí než písek, byla jedním z nich vyzdvižena tak vysoko,

že se jí zatočila hlava při pohledu dolů. Viděla smaragdový koberec protkaný barvami květin a zatoužila skrýt se v něm.

Jen málokomu se jeho sen vyplní,

 ale stalo se, že vítr ztratil svoji sílu a jak utichal, klesala malá ulita níž a níž, až se dotkla širokého listu a sklouzla po něm přímo do srdce květiny.
Moc jim to spolu sluší.